Milan v Miláně, Milanovič v Kazachstáně
Návštěvy v libeňské kavárně Milano v ulici U Synagogy s její příjemnou atmosférou mě inspirovaly sepsat následující text.
Křestní jméno
“A person’s name is to him or her the sweetest and most important sound in any language.” – Dale Carnegie.
Teprve nedávno jsem se dozvěděl, co napsal americký milionář a vizionář Dale Carnegie o křestních jménech – tedy volně po česku, kdo by snad nerozuměl anglicky:
„Nejsladším slovem pro každého člověka je jeho křestní jméno.“ – Dale Carnegie.
Tak co jsem okolo toho mého nejsladšího jména zažil:
Ve vídeňské bance
Když mně bylo asi sedmnáct, byl jsem na návštěvě u strýce Schaniho ve Vídni. Okolnosti si už přesně nepamatuji, ale bylo to asi tak, že jsem měl vkladní knížku a na ní uložené nějaké šilinky, jak se tehdy rakouská měna nazývala. Knížka ovšem byla zaheslovaná, což jsem nevěděl.
Vypravil jsem se do banky a požádal úřednici, aby mně vydala částku tu a tu. Vydám, což o to, ale musíte mně říct heslo. No jo, ale já ho nevím, já na to, ani nevím, že je knížka zaheslovaná.
Slečna nebyla žádný kruťas, viděla bezradného mladíka, hovořícího ještě k tomu s cizím přízvukem, tak dobře, napovím vám …- italské město.
Hádám, Florenz, Palermo, Rom, pořád nic, najednou mně svitlo, moje nejsladší slovo – ani italsky (Milano), ani německy (Mailand), ale Milan česky.
Situace zachráněna, šilinky vydány.
Ve vesnické hospůdce ve Walesu
Můj bratranec Honza Hrubý je houslový génius a jako takový je vítán na našich a světových pódiích, ale i v menších klubech i hospůdkách, kde sedí hudbymilovné publikum.
Tak tomu bylo i ve velšské vesničce Presteigne, kde jsme jako česká skupina pobývali asi šest týdnů. Honza se svým spoluhráčem na „dršťky“ (tahací harmoniku) Rudou vyjížděli hrát do okolí, ale několikrát zahráli i v Presteignu samotném.
Tam byly čtyři hospody, tři jakoby „nóbl“, s koberečky na zemi a jedna, které jsme říkali „čtyrka“, spíše lidovějšího rázu – bez koberců.
Hospodský James, který ji vedl, byl z nějakých důvodů považován našimi anglickými přáteli za kontroverzního, ale to nebránilo tomu, aby se v jeho hospodě koncert neprotáhl až do ranních hodin. V Anglii v tehdejší době – jsme na začátku devadesátých let – něco neobvyklého, hospody ať v Londýně nebo na venkově zavíraly v 11 hodin, ve tři čtvrtě na jedenáct většinou zazvonil zvon a publikum požádáno o poslední objednávku (last order).
Last order
Když jsem se ptal zpěváka Peta (1. pád Pete), jak to přijde, že klidně nechá tak dlouho otevřeno, odpověděl mně – protože má dobré styky s policií. Tak jsem si říkal, nic nového pod sluncem.
Právě tento James si moje křestní jméno o něco protáhl, přidal o – a byl jsem pro něj prostě Miláno s dlouhým á.
Tak to moje křestní jméno i s „o“ zaznělo výrazně za následující situace.
Asi za rok jsem se v Presteignu ocitl se svoji ženou Věrou, seděli jsme u známých a chtěli jsme se ještě pozdě večer podívat do té „naší čtyrky“.
Bylo to divné, ale byla zavřená, přitom se uvnitř svítilo, Klepali jsme, klepali, žádná odezva, spíš zabručení ve smyslu, kdo to otravuje.
Klepat jsme ale nepřestali, najednou se otevřely vnitřní dveře a vykoukl James. Když mě uviděl, spustil jeho:
„Hey Miláno, hello Miláno, to jsem nevěděl, že seš to ty i s děvčetem. Tak jen pojďte dál, Miláno atd. atd.
Fotbalisté a červený luňák
Od Němců a Rakušanů z turistických skupin, které jsem provázel, jsem často slýchal mé jméno v obohacené formě Milanowitsch/Milanovič. Těchto Milanovičů ze Srbska bylo v rakouské, německé a italské lize víc, možná, že jsou všichni příbuzní.
Mohli by to být synové a vnuci Milanoviče Branka. Ten hrál za Rapid Vídeň (stojící druhý zprava) a byl prvním legionářem po roce 1945, který za klub v šedesátých letech nastupoval.
Rapid Vídeň
Jeden Milan Milanovič trénuje kazachstánský klub FC Tobol, další Milan Milanovič, který je magistrem, rakouský klub FC Stadlau.
Nejmladší Milan Milanovič (foto) hrál za italské kluby, i za Lokomotivu Moskva, teď hraje za tým Sloga Meridian.
MM
Červený luňák – Der rote Milan
Ornitologicky a literárně sběhlé Němce zase u mého jména napadal dravý pták der rote Milan = červený luňák. Pod stejným jménem vyšel v roce 1965 román Petera Faeckeho, odehrávající se za Hitlera. Popisuje se tu mládí, které došlo k poznatku, že doba se vymkla z kloubů, ale vrátit ji zpět je nemožné.
V románu stejného jména od Evelyny Rheingoldové má přezdívku „der rote Milan“ princ Christian von Artenberg, který jako vazal a jeden z nejzdatnějších rytířů německého císaře Maxmiliána I. dostane za úkol dopravit mladou, ovdovělou hraběnku na dvůr anglického krále Jindřicha VIII. Děj tak vzdáleně připomíná nejnovější film o Janu Žižkovi z dílen Hollywoodu.
27. 06. 2023