Čtenáře může tento titulek zarazit, řekne si s Jaroslavem Haškem „to bude nějaký švindl …“.
Ale nič také, jak říkají bratři Slováci.
Nejedná se totiž o briketu jako takovou, ale o Briketu s velkým B – o bar v Želivského ulici na Žižkově.
O pár desetiletí nazpátek
Aby se vyjasnilo, oč tu jde, je třeba se vrátit do „totáče“, o pár desetiletí nazpátek.
Nahota na veřejnosti, to je svlékání se před publikem, za něj v jeho nejtužších fázích nebyly tolerovány. Ani v časopisech se nahotinky nevyskytovaly, žena jako sexuální objekt patřila do kapitalistické společnosti, na prodejnou lásku byl paragraf.
Situace se pomalu měnila v šedesátých letech, vlivem celkového uvolňování i otevření země turistickému ruchu ze západu.
K prvním veřejnému striptýzu u nás došlo až na jaře roku 1968. Po návratu reálného socialismu po invazi spojeneckých vojsk v srpnu 1968 se vrátilo staré puritánství a zamítavý přístup k obnažování ve veřejném prostoru.
Koncem osmdesátých let se už zase situace v tomto ohledu uvolnila a dámy se sem tam v nočních lokálech začaly odhalovat.
U tří bílých beránků
O to překvapivější byla scénka, kterou jsme s kolegou překladatelem Robertem zažili někdy koncem sedmdesátých let v lokále U tří bílých beránků v ulici 28. října nedaleko Václavského náměstí. Byl to nevelký lokál s živou hudbou a tancem, šlo se tam po schodech dolů.
Dům u Tří bílých beránků
Holohlavý bubeník Ferda s černými brýlemi zrovna zpíval populární Bubenické tango od Jaromíra Vomáčky.
Tu se z ničeho nic jedna návštěvnice krev a mlíko v rytmu tanga zbavila mikiny, pod níž neměla nic. Žena, říkejme jí Renata, tak vystavila celému lokálu na odiv své poprsí, což se přirozeně hlavně u mužů setkalo s příznivým ohlasem. Padaly pochvalné poznámky jak k odhalené tělesné partii, tak i ke kuráži, která byla k akci zapotřebí.
Bubenické tango:
U Brikety
Čas oponou trhnul a za takových dvacet let jsem Renatu potkal v hospodě Briketa v Želivského ulici proti Nákladovému nádraží Žižkov.
Připomněl jsem jí její dávnou akci a podotkl, že svým svlékáním u Beránků se zachovala značně nekonformně, vybočovala z norem a v posledním důsledku se tak stavěla proti režimu s jeho zákazy a příkazy.
Renata s mým obdivem jejího kurážného činu vřele souhlasila a prohlásila:
„Ano, ano, řekněte to taky tady klukům, ať vidí, že jsem nebyla žádná padavka a že jsem si dělala, co chtěla, komouši nekoumouši. jen jim to řekněte …“
Kluci uznale pokyvovali hlavou, jeden poznamenal: “Člověk kolikrát ani neví, s kým tady sedí.“
Výčepní, který celý rozhovor slyšel, poznamenal: „Já jsem vždycky říkal, že Renata je průkopnice …“
****************************
Zájem si zaslouží i sám lokál Briketa, v němž se rozhovor s průkopnicí konal. Byla to původně uhlířská hospoda, kam se od rána chodili občerstvovat uhlíři z Nákladového nádraží. Dnes se z ní stal sociální projekt.
„Briketa bar je zajímavý sociální projekt, kde se setkávají někteří původní štamgasti, mladí umělci z nedaleké umělecké školy, občas i nějaký dobře situovaný host z Central Parku sem zabloudí. Směsice lidí, názorů a životních stylů se zde prolíná.“